Přinášíme první díl z dosud nepublikované stati dr. Františka Marka Psychologie propagandy. Stať Františka Marka publikujeme s laskavým svolením vědeckého časopisu E-Logos, vydáváného Katedrou filosofie Národohospodářské fakulty VŠE. ( pozn. red.)
Vzhledem k rozsahu textu bude tento rozdělen na jednotlivé kapitoly.
Obsah
- Co je propaganda?
- Dějiny propagandy
- Psychologické základy propagandy
- Úprava zpráv
- Sugestivní podávání zpráv
- Jazyk propagandy
- Přání a předsudky
- Ideologie a mýty
- Prestiž
- Slovo mluvené a psané
- Ilegální formy propagandy
- Účinky propagandy na duševní život člověka
Předmluva: Martin Hemelík
De Propagando
Před nějakým časem jsem na stránkách internetového časopisu E-Logos uveřejnil jednu z pozoruhodných statí z pozůstalosti dr. Františka (Müllera) Marka. V krátké úvodní stati jsem tehdy připomněl osudy této nesmírně zajímavé (ale bohužel poněkud pozapomenuté) postavy českého kulturního a duchovního života minulého století a zároveň jsem případného čtenáře informoval o tom, že v uvedené pozůstalosti se nacházejí i další velice zajímavé stati z oblasti na pomezí filosofie, psychologie, sociologie a politologie, které doposud rovněž nebyly publikovány.(1) Vzhledem k tomu, že to jsou stati, jež mohou přes své relativní stáří (a tedy nutně i dobový charakter) oslovit také současné čtenáře, považoval jsem za vhodné a dobré předložit během krátké doby čtenářské veřejnosti další z nich.
V tomto svém příspěvku tedy poskytuji případným zájemcům možnost seznámit se prostřednictvím digitální edice s dosud nepublikovanou statí dr. Františka Marka, která nese název Psychologie propagandy. Jedná se o rozsáhlejší práci, jež byla nejspíše autorem sepsána na konci padesátých nebo během šedesátých let minulého století. (Bohužel na rozdíl od předchozí statě není její rukopis autorem datován. Uvedenou dataci proto uvádím pouze jako svůj nesmělý odhad bez nároku na přesnost.) Je členěna do dvanácti kapitol a její původní rozsah představuje 89 normovaných strojopisných stran, k nimž jsou připojeny některé dodatečně sepsané odstavce a úryvky.
Z obsahového hlediska představuje uvedená stať pojednání, které si na jedné straně klade za cíl podat pokud možno metodologicky přesné vymezení samotného pojmu propagandy a na straně druhé zachytit a formulovat základní psychologické předpoklady propagandistického působení. Tyto dva cíle sleduje autor velice pečlivě a důkladně využívaje přitom svou rozsáhlou erudici a osobní zkušenost a rovněž tehdy dostupnou odbornou literaturu, jejíž seznam je uveden v samotném závěru celé statě.
Kromě tohoto hlavního obsahového cíle však má stať dr. Marka ještě jedno přesvědčivé vyznění. Byla totiž zjevně psána s úmyslem upozornit co možná nejnaléhavěji na nejrůznější propagandistické lstivé metody, triky, úskoky, podvody, záludnosti, kterými může tato forma působení ovlivňovat samotná lidská individua i celé sociální skupiny, resp. masy. Uvědomíme-li si, že padesátá léta byla v Československé republice neobyčejně příznivě nakloněna jakémukoliv použití v zásadě jakýchkoli propagandistických metod ve službách mocenské, stalinsko-gottwaldovské garnitury, pak představuje tato stať nejen odvážnou demonstraci propagandistických postupů, ale také důkladnou reflexi dobové atmosféry. (A to i přesto, že je autor v poukazech na tehdejší československou realitu velice zdrženlivý.)
Samozřejmě, že to, na co autor stati upozorňuje, nese základní příznaky dobové situace a úvahy o postupech propagandy jsou ovlivněny technickými možnostmi odpovídajícími polovině XX. století. Nicméně přesto, resp. právě proto mají jeho upozornění svou váhu i dnes, kdy jsou nejnovější až zázračné technické prostředky a hypermoderní úroveň mediálního světa schopny všechny metody a postupy propagandy mnohokrát násobit a umocňovat a dosahovat tak mnohem záludněji, skrytěji, ale o to účinněji žádaného působení. Navíc se v současnosti vskutku každodenně nacházíme v oblasti propagandistického ovlivňování, a jsme tedy tak vystaveni tomuto záludnému a skrytému tlaku v míře, která nám často není vůbec známa a nejsme si jí téměř naprosto vědomi. Vše, co nás může upozornit či podnítit k zamyšlení, je proto velice cenné.
Podobně jako v případě předchozí Markovy statě o osobnostní společnosti postupoval jsem i zde podle jednoduchých editorských zásad. Originální strojopis jsem upravoval v co možná nejmenší míře (opravy zjevných překlepů, doplnění interpunkce, nepatrné obměny slovosledu a archaických tvarů slov, doplnění poznámkového aparátu apod.). Autorovy pozdější korekce jsem vždy vyznačil v poznámce a stejně tak bylo označeno autorovo dodatečné doplnění textu o nové vsuvky a odstavce či dokonce celé stránky.
I mé vlastní případné kratičké poznámky a komentáře mají stejnou povahu jako v případě předchozí publikace a jsou uvedeny v samotném závěru.
Domnívám se, resp. jsem přesvědčen, že publikace další stati dr. Františka Marka přispěje nejen k poznání myšlenkového světa této zajímavé osobnosti naší nedávné minulosti, ale zároveň se může stát podnětným zdrojem námětů a inspirací k úvahám o tom, co všechno v současnosti ovlivňuje nebo by mohlo (skrytě a neuvědoměle) ovlivňovat lidské postoje a názory.
V Hrusicích 12. května 2008
František Marek
Psychologie propagandy I. – Co je propaganda?
V demokracii může být spornou otázkou, jakou funkci má ve státě veřejné mínění, do jaké míry veřejné mínění určuje cíle a způsoby vlády a do jaké míry je samo usměrňováno orgány vlády. Odpověď totiž nemůže být nikdy přesná, neboť i skutečnost je proměnlivá podle případu, vyznačuje se tím, že s nestejnou intenzitou vzájemně působí veřejné mínění na vládu a naopak orgány vlády usměrňují tvorbu veřejného mínění. Ve státě totalitním je věc jednoduchá: veřejné mínění má být pokud možno beze zbytku řízeno.
Soubor prostředků, jimiž se záměrně (2) působí na myšlení a cítění obyvatelstva, označujeme slovem propaganda. Na rozdíl od pouhého informování má propaganda za úkol ideově a citově ovládat obyvatelstvo do té míry, že propagátor je s to řídit názory, city, nálady a postoje v libovolnou dobu a v žádané intenzitě.
Na rozdíl od výchovy propaganda se přitom spoléhá na prostředky iracionální, obcházející inteligentní myšlení těch, jimž je určena. Tím, že místo rozumového výkladu používá prostředků iracionálního působení, stává se propaganda vážným nebezpečím pro duševní život člověka, neboť jej zbavuje vlastního myšlení a cítění a tím také autonomního a odpovědného rozhodování. Vyvolává v člověku trvalý stav nedůvěry ke zprávám, o jejichž pravdivosti se nemůže přesvědčovat, a konec konců i obecnou lhostejnost k pravdě. Proto v demokracii každý občan pociťuje odpovědnost za věci veřejné, kdežto ve státě totalitním, kde se nerozhoduje zcela autonomně, je pocit odpovědnosti značně snížen.
Hlavním předpokladem demokracie je záruka svobody myšlení. Bude tedy napříště největším problémem demokracie: jak zachovat svobodu projevu a přitom uchránit svobodu myšlení před různými zdroji a nástroji duševního nátlaku, tj. před propagandou. Velké prostředky propagandy, tisk, rozhlas a film,γ dostávají se příliš snadno do rukou skupin, které jich používají k šíření svých idejí a k uskutečňování svých cílů. Provádí-li se propaganda nepřímo a maskovaně, proniká do myslí lidí, aniž si to kdo uvědomuje, a v žádaném směru ponenáhlu nastupuje na místo vlastního myšlení a hodnocení. Domníváme se proto, že jedním z prvních kroků, jež lze podniknout v zájmu ozdravění člověka a ochrany zdravého myšlení před všemi způsoby duševního nátlaku propagandy, je demaskování propagandy, bezohledné odhalování jejích metod a proteovsky proměnlivých podob.
Přestože vzduch, který naše generace dýchala, byl téměř bez přestávky přesycován propagandou, není snadné ohraničit tento sociální jev definicí. Proměnlivá, pružná a neurčitá povaha propagandy způsobuje, že propaganda nemá přesného vymezení, že zdánlivě splývá s jinými společenskými jevy nebo je prolíná. Nebylo by užitečné, abychom zaznamenávali pokusy všech autorů, kteří se snažili vyjádřit podstatu propagandy definicí. Prozkoumáme-li větší počet definic, vidíme, že se rozcházejí hlavně v tom, jak vymezují rozsah pojmu a jak propagandu hodnotí eticky.
Někteří autoři definují propagandu tak široce, že do ní zahrnují jakoukoliv snahu ovlivňovat druhé, aby přijali totožné postoje. Více méně se jim ztrácí rozdíl mezi propagandou a výchovou, neboť zahrnují do propagandy jakékoliv zájmové podávání informací. V tomto pojetí lze propagandu odlišit jenom od nezaujaté vědy, kdežto například školní výklady dějepisu nebo populární přednášky a články, jež zřídka bývají naprosto nezaujaté a obyčejně sledují i cíle výchovné a ideové, byly by již propagandou. Samozřejmě by pak byly propagandou i všechny výklady filosofické a náboženské, neboť tu bývá vždy zájem posluchače přesvědčit a získat.
Při tak širokém vymezení propagandy nebylo by ovšem možno hodnotit ji eticky jinak než jako neutrální. Jestliže je propagandou každé ideové ovlivňování, přesvědčování a získávání, pak je propagandou i výchova a činnost osvětová a propagandu pak nelze eticky hodnotit záporně. Etické hodnocení nebude se v tomto případě týkat propagandy jako takové, nýbrž pouze jejího obsahu, který může být dobrý nebo špatný. Propaganda je pak jen indiferentním nástrojem, který koná služby dobré nebo zlé, podle úmyslu a cíle toho, kdo ji používá.
Takové široké pojetí propagandy zastává například A. J. Mackenzie, když navrhuje definici: „Propaganda je pokus ovlivňovat druhé, aby přijali identické postoje; toto ovlivňování je buď neuvědomělé nebo je součástí systematického úsilí jedince nebo skupiny, která má určitou víru nebo sleduje jisté cíle.“ (3) Je pak zcela logické, že Mackenzie vytýká jiným autorům, že nepostřehli základní fakt, totiž že propaganda je eticky neutrální. Je-li propagandou každé šíření idejí a postojů, tedy i výchova a zákonodárství, pak ji nelze pokládat za eticky závadnou, neboť v tomto pojetí propaganda by pak byla pojmem nadřazeným, jemuž by byly podřazeny zákonodárství, výchova a výuka, osvěta, náboženská kázání, ba i diskuse, debaty a sdělovací rozhovory mezi lidmi.
Tyto široké (4) definice propagandy jsou čistě abstraktní a vymyšlené, říkají, jaký obsah by pojem mohl mít, ale nikoliv jaký obsah má ve skutečnosti. Ve vědách sociálních – podobně jako ve filologii – musíme se však co nejvíce opírat o živou funkci slova, o obsah, jaký slovo obecně má v lidských myslích a jak se ho používá. Život slova a jeho smysl v dané době je skutečnostním základem, který nelze při definování opomenout, nechceme-li dojít k naprostému rozchodu jazyka živého a jazyka „vědeckého“. Řekne-li někdo: Ale vždyť je to propaganda ! – skrývá se za tím zcela určitý hodnotící obsah a smysl, kterému všichni dobře rozumějí. Naopak se neoznačuje jako propaganda činnost zákonodárného sboru, ani přednáška literáta, který se snaží získat posluchače pro krásu Shakespearových tragedií, nebo přednáška vědce, který usiluje o to, aby přesvědčil posluchače o platnosti nové teorie. Všude na světě se dosti zřetelně pociťuje, že je rozdíl mezi pravdou a propagandou, mezi upřímností a propagandou apod., a tuto skutečnost nelze přehlédnout. Námitka, že propagandy lze užívat k cílům dobrým právě tak jako k cílům špatným, je zajisté, pravdivá, ale nikterak nedokazuje, že propaganda sama jako metoda není ani dobrá ani špatná, tj. že je eticky neutrální. Je-li jako metoda sama o sobě špatná, nepřestává být špatnou ani použitím pro dobrý účel. To však je jiná otázka, otázka použití eticky závadných prostředků pro dobrý účel, která nás při vymezování pojmu propagandy nemusí zajímat.
Kdybychom přijali Mackenzieho širokou definici propagandy, musel by nutně vzniknout nový obraz pro ten specifický obsah slova propaganda, který v něm cítí živý jazyk. Autoři, kteří mají pro tuto skutečnost větší smysl, snaží se ji odstínit větším nebo menším zúžením pojmu. Tak například M. K. Thompson a C. C. North omezují propagandu na vědomé úsilí ovlivňovat a získávat pro nějaký cíl, L. L. Bernard pak dodává: pro cíl, který by nezískával sám svými vlastnostmi.
Zde už je vyjádřena určitá závadnost propagandy, avšak nesprávně, neboť Bernard vidí vadu v nedostatečném nebo nesprávném cíli. Propagandou je mu šíření vadného předmětu a právě nedostatečnost předmětu způsobuje podle něho zároveň závadnost propagandy. Podle toho nebylo by vůbec možno provádět propagandu pro dobrou věc, neboť to už by nebyla propaganda. Je zajímavé, že se tu Bernard vlastně přizpůsobuje běžné zkušenosti, že lidé mají sklon pokládat za propagandu to, co říká a dělá druhá strana, ale nikoli to, co dělá strana vlastní, když šíří svou doktrínu (neboť naše strana přece hlásá pravdu).
Také E. R. A. Seligman definuje propagandu předmětem, když ji charakterizuje jako zájmové šíření nauk, které jsou odmítány veřejným míněním nebo větší částí veřejnosti. Výchovou bylo by podle tohoto pojetí předávání nauk, hodnocení a postojů v dané společnosti uznávaných, kdežto šíření idejí a postojů, jež neodpovídají uznanému standardu, bylo by propagandou. Tytéž ideje by v různých společnostech buď byly nebo nebyly propagandou, prostě podle toho, uznává-li je menšina či většina obyvatel. Společnost konzervativní by musela zásadně odmítat jakoukoliv propagandu. Skutečnost však ukazuje, že se propagandy neodříká žádná skupina od pravice až po levici. Mimo to bychom aplikací takovéto definice došli k podivnému závěru, že například fašistický stát, na jehož straně je většina obyvatelstva, vůbec nemůže provádět propagandu, aspoň ne uvnitř země, a že propagandu provádějí jen ony malé skupinky, jež se z podzemí snaží ovlivňovat své spoluobčany, aby zavrhli fašistické ideje a přijali ideje demokratické.
Není tedy možno hledat podstatu propagandy v propagovaném předmětu, nemůže být rozhodující ani je-li objektivně dobrý či špatný, ani je-li většinou společnosti uznáván či nikoli.
Kdybychom chtěli definovat nějaký nástroj pouze látkou, kterou zpracovává, buď bychom nedostali definici žádnou nebo špatnou. A propaganda má také povahu nástroje, který může zpracovávat lecjakou látku, ale jenž přitom má své specifické vlastnosti. Nelze tedy definovat propagandu předmětem, na němž se ad hoc uplatňuje, nýbrž vlastnostmi propagandy samé. A poněvadž propaganda je činnost, mohou být jejími vlastnostmi jen její metody. Právě proto je obtížnější definovat propagandu než vymezit jiné pojmy.
Autoři, kteří postřehli, že podstata propagandy je v jejích metodách, liší se ve svých definicích tím, kterou její metodu zvlášť zdůraznili a učinili obsahem pojmu. Jsou to většinou jen charakteristiky nebo definice částečné. (5)
T. G. Masaryk charakterizoval propagandu jako válku ideou proti ideji. Tím vyzdvihl tu vlastnost propagandy, že je zbraní, duchovním nástrojem vnucování vůle, že je studenou válkou, jak byla označována po druhé světové válce. Je to charakteristika masarykovsky pregnantní, avšak příliš všeobecná, neboť nevystihuje zvláštní povahu metod propagandy.
Nejvíce pozornosti u propagandy vzbudila ta okolnost, že propaganda zatajuje své skutečné motivy a cíle. Tak G. S. Viereck definuje propagandu jako „akci maskující svůj původ, své motivy nebo obojí a směřující k tomu, aby dosáhla určitého cíle ovládání m veřejného mínění.“ (6)
Také známý sociální psycholog Kimball Young původně u propagandy vyzdvihoval jen tu vlastnost, že zatajuje své pravé cíle a definoval ji jako „šíření idejí, názorů a postojů, jejichž skutečný záměr posluchači nebo čtenáři není objasněn.“ (7) V poválečném vydání své Sociální psychologie však již mluví o propagandě jako o „více méně záměrném plánovaném používání symbolů, hlavně pomocí sugesce a příbuzných psychologických technik, s úmyslem nejprve změnit a kontrolovat názory, ideje a hodnoty, a nakonec změnit i vnější jednání podle určených směrnic.“8 Zde je již velký pokrok od definice nebo charakteristiky pomocí jediné vlastnosti k definici cílem a prostředky.
Jiní autoři zdůrazňují buď sugesci, jíž propaganda používá (Quincey Wright), nebo zkreslování fakt, jejich vztahů a závěrů (Calvin Coolidge), zaměření na emoce a předsudky spíše než na rozum a úsudek (John Carter), a jiné další jednotlivé metody propagandy.
Metodu zastírání zdůrazňuje ve své definici také F. E. Lumley, a to velmi důkladně. Podle něho propaganda je „šíření (idejí a postojů), které je zastřeno tak nebo onak, pokud jde o /1/ svůj původ nebo zdroje, /2/ o zájmy, /3/ o použité metody, /4/ o šířený obsah a /5/ o následky, jež z ní vyplynou pro oběti – přičemž může obsahovat kterýkoliv moment, nebo více bodů, nebo všechny.“ (9)
Přílišné zdůrazňování momentu zastírání je pro americké definice charakteristické. Je to zřejmě dáno tím, že americká propaganda se vždy snaží být propagandou nepřímou a vystříhá se toho, aby se navenek jevila jako propaganda. Po zkušenostech s evropskou propagandou posledních desetiletí, která neváhala vystupovat přímo – Goebbelsův úřad se jmenoval Propaganda Ministerium – jistě není nutné, aby se momentu zastřenosti dávalo v definici propagandy výhradní místo.
Na základě rozboru dosavadních definic propagandy podle naznačených stanovisek a podle zkušenostních pozorování navrhujeme tuto definici propagandy: Propaganda je záměrné ovlivňování a řízení myšlení a postojů k zamýšlenému cíli, jež se uskutečňuje úpravou formulací i fakt, využitím psychických automatismů v myšlení i emocionálních vlivů, které umožňují přijetí idejí a postojů i bez rozumové kontroly. (10)
Odmítáme tedy každé takové pojetí, které propagandu ztotožňuje s šířením kultury a neodlišuje ji od výchovy a jiných způsobů šíření osvěty. Takové definice jsou pochybené v základě, neboť vlastně neuznávají propagandu jako jev sui generis. Dále zamítáme jako neúplné ty definice, které propagandu charakterizují pouze jedinou vlastností, nebo ji definují jejím předmětem, jenž může být libovolný. Naopak zastáváme, že podstatnými znaky propagandy, jež ji odlišují od jiných způsobů šíření idejí, jsou její metody. Charakteristické pro metody propagandy pak je to, že pronikají do myslí a srdcí lidí takovými cestami, které zmenšují možnost rozumové kontroly a svobodného rozhodování.
Tím je tedy řečeno stanovisko k otázce o etické povaze propagandy: co snižuje duševní schopnosti člověka a omezuje jeho přirozené funkce, nemůže být ani dobré ani zdravé. Na této povaze a těchto účincích propagandy nemůže nic změnit ani to, že jí lze použít k účelům objektivně dobrým. Propaganda je studená válka, buď mezinárodní nebo občanská, je tedy jevem společensky nezdravým. Kdyby nějaká společnost uznala, že trvale nemůže existovat bez propagandy, bylo by to známkou mravního úpadku a předzvěstí jejího konce.
Poznámky:
- Hemelík, M.: Vize „osobnostní“ společnosti. (Poznámky na okraj první publikace jedné pozoruhodné práce z dějin českého filosofického myšlení ve XX. století.), v: E-Logos/2007.
- Slovo “záměrně” bylo autorem dodatečně vloženo při korektuře.
- Mackenzie, A., J.: Propaganda Boom, London 1938, str. 35.
- Slovem “široké” bylo při korektuře nahrazeno původní slovo “zevšeobecňující”.
- Následující dva odstavce byly v původním znění statě v obráceném pořadí. Jejich přehození bylo vyznačeno v korektuře.
- Viereck, G., S.: Spreadings Germs of Hate, (místo a datum vydání neuvedeno), str. 11.
- Young, K.: Social Psychology, (místo a datum vydání neuvedeno), str. 653.
- Young, K.: Social Psychology, K. Mannheim, Londýn 1946.